Šestnáctého května konečně nacházím místo pro bramborové pole.

Celé dny jsem ho s Rysem hledala. Pole by nemělo být moc daleko od domu, nemělo by ležet ve stínu a především by mělo mít plodnou půdu. Tato podmínka byla skoro nesplnitelná. Humus tu leží na vápenci jen jako tenká vrstva. Už jsem málem vzdávala naději, když jsem na jedné malé pasece našla správné místo na sluneční straně. Bylo skoro rovné, suché a kolem dokola chráněné lesem, a opravdu tam byla půda. Velmi zvláštní, lehká půda, černá, plná maličkých kousků uhlí. Kdysi tu musel být uhelný milíř, dávno, protože teď se dlouho v lese žádné uhlí nepálilo.

Nevěděla jsem, jestli mají brambory rády zakouřenou zemi, přesto jsem se však rozhodla zasadit je na tomto místě, věděla jsem, že stejně nikde jinde půdu nenajdu. 

Došla jsem si pro lopatu a krumpáč a hned jsem začala rýt půdu. Nebylo to snadné, ta práce trvala čtyři dny. Když jsem s tím byla hotová, jeden den jsem si odpočinula a hned na to šla sázet brambory. Mlhavě jsem si vzpomněla, že se pro tento účel krájely a bylo třeba dávat pozor, aby každý kus měl aspoň jeden klíček.

Zasypala jsem je půdou a šla domů. Nemohla jsem dělat nic jiného než doufat.

Našla jsem zemědělský kalendář. Bylo v něm hodně o zahradnictví a chovu dobytka a já naléhavě potřebovala dozvědět se o tom víc.

V poslední době jsem často myslela na to, že vyklidím ložnici a zařídím v ní Belle stáj. Leccos mluví proti tomu, ale hrozně by mě uklidnilo, kdybych ji skrz dveře slyšela a věděla, že je blízko a v bezpečí. Musela bych samozřejmě vybourat dveře z místnosti ven a vytrhat podlahu a vyhloubit žlab. Mohl by vést do žumpy za domem, pod dřevěný domeček. Co mi dělá starosti, je myšlenka na dveře. S největší snahou zvládnu dveře vybourat, ale později musím správně přizpůsobit vrata od stáje a to se mi, myslím, nepodaří. Každý večer na ty dveře v posteli myslím a je mi do pláče, jak jsem nešikovná a neschopná. A přece, až se o tom dost napřemýšlím, s těmi dveřmi začnu. V zimě bude mít Bella vedle kuchyně příjemné teplo a uslyší můj hlas. Dokud je zima a sníh, nemůžu dělat nic jiného než na to myslet.

Bellina stáj pro mě znamenala nové úkoly. Dřevěná podlaha byla prosáklá její močí a začala hnít a zapáchat. Nemohlo to tak jít dál. Vytrhla jsem dvě prkna a vyhrabala žlab, jímž mohla moč vytékat ven. Chata byla trochu nakloněná po svahu, který se táhl dolů k potoku. Podlaha během let zřejmě trochu klesla, to se mi při práci hodilo. Propustnou vápencovou půdou mohlo všechno nerušeně odtékat a vsakovat se do země.

V létě to za stájí trochu páchlo ale tam jsem stejně nikdy nechodila; stáj byla teď rozhodně čistá a suchá. Svah za stájí byl vždycky obzvlášť nevlídný a skoro strašidelný kout, vždy ve stínu, vlhký a hustě porostlý smrky. Rostly tam bělavé houby a vždycky to tam bylo trochu cítit zatuchlinou. Že by ten odpad mohl prosáknout do potoka, mě nerušilo. Vodu jsem měla ze studánky nad loveckou chatou, byla průzračná a velmi chladná, nejlepší voda, jakou jsem kdy pila. 

Měla jsem teď dostatek mléka pro sebe i Rysa, ale i kdyby Bella žádné mléko nedávala, bylo by pro mě nemožné nepostarat se o ni stejně dobře. Brzy pro mě byla víc než jen zvíře, které si držím pro svou potřebu. Možná to byl nerozumný postoj. Začala jsem se cítit hlavou naší podivuhodné rodiny.

Napadá mě, že jsem nikdy nezmínila, jak jsem zastřelila divoké zvíře. Teď si také vzpomínám, že mi zkrátka bylo odporné si to zapsat, už bylo dost, že jsem to musela udělat. Ani teď o tom nechci psát, jen tolik, že po několika ranách, které šly mimo, se mi podařilo slušně nás zásobit masem, aniž bych spotřebovala příliš mnoho munice. Jsem sice městské dítě, ale matka pocházela z venkova, právě z okolí, v němž se teď nacházím. Ona a Luisina matka byly sestry a letní prázdniny jsme vždycky trávili na venkově. Tehdy ještě nebylo zvykem pobývat o prázdninách na Riviéře. I když jsem ta léta na venkově prožívala ve hrách, přece jen mi leccos z toho, co jsem slyšela, zůstalo v paměti a ulehčuje mi to život, který teď musím vést. Přinejmenším nejsem úplně bezmocná. Už tenkrát jsem s Luisou trénovala střílení na terč. Byla jsem v tom dokonce lepší než Luisa, ale ona byla ta, z níž se stala vášnivá lovkyně.  První léto tady v lese jsem také nachytala spoustu pstruhů. Nevadilo mi tolik zabít je. Nevím proč; u srnek mi to dodnes připadá zavrženíhodné, skoro jako zrada. Nikdy si na to nezvyknu.